Jdi na obsah Jdi na menu
 


Symbolika světla v liturgii

30. 7. 2008

Světlo v křesťanských obřadech

   Světlo je jednou z důležitých biblických metafor a ústředních křesťanských symbolů. Vyjadřuje Boží skrytost i zjevení. Bůh přebývá v nepřístupném světle (1 Tm 6,16; srov. Ž 104,2). On sám je Světlo a není v něm nejmenší tmy (Ž 27,1; 1 J 1,5). V křesťanském liturgickém životě se setkáváme s velmi bohatou symbolikou světla. Světlo svítí v šeru křesťanského chrámu, aby vyjadřovalo přítomnost Ježíše Krista, který je světlem světa (J 1,5; 8,12). Tento zvyk tzv. „věčného světla“ se ujal v katolických kostelech od 11. století. Hořící svíce se užívá při přinášení evangeliáře, při křtu, dalších svátostech a mnohých obřadech i v různých projevech lidové zbožnosti. Starobylou zvyklostí je zapalování svíček a luceren na náhrobcích spojené s modlitbou a vzpomínkou na zesnulé v naději věčného života.Světlo a oheň hraje důležitou roli ve zvěsti Vánoc, Velikonoc a Svatodušních svátků. Oheň uprostřed noci a velikonoční svíce (paškál), která je přinášena do setmělého kostela, znázorňuje v tradiční liturgii zmrtvýchvstání Ježíše Krista. Motiv světla nacházíme v krédu, kde je Ježíš Kristus vyznáván jako „Světlo ze Světla“, v liturgických modlitbách a textech mnohých duchovních písní (srov. Zpěvník Církve československé husitské, č. 3, 11, 52, 67, 168, 207, 339 aj.).

 
Svícen na bohoslužebném stole


 Osvětlení bohoslužebné místnosti křesťanů mělo své praktické i symbolické důvody. V knize Skutky apoštolů se dovídáme, že v místnosti, kde křesťané naslouchali Pavlovu kázání a slavili večeři Páně, bylo mnoho lamp (20,8). Je možné, že večerní rozžíhání lamp bylo provázeno modlitbou, jak to bylo běžné u Židů. Křesťané pronášeli při rozsvěcení světel díkůvzdání (srov. F. Kunetka: Eucharistie v křesťanské antice. Olomouc, 2004, s. 191-192). Svíce na oltáři se objevují od 11. století. V Římskokatolické církvi se dnes na oltář staví svíce v počtu dvou, čtyř nebo šesti. Jestliže vede liturgii biskup, užívá se sedm svící.

V Církvi československé husitské se zpočátku užívaly dva svícny, jak se s tím můžeme setkat v uměleckém provedení mistra Františka Bílka v kostele sv. Václava Na Zderaze v Praze. Ustálil se však jeden svícen s hořící svící umístěný na pravé straně stolu Páně (Bohoslužebný řád CČSH, V: Liturgie CČSH, vyd. 2004, s. 20). Jestliže je živá květina na bohoslužebném stole chápána jako znamení stvořitelského díla Boha Otce, kříž uprostřed liturgického prostoru odkazuje k Synu Ježíši Kristu, pak plamen svíce je znamením Ducha svatého (srov. R. Medek: Katechismus v duchu Církve československé husitské. Praha 1990, s. 83). V adventní době je postupně každou neděli zapalován svícen se čtyřmi svícemi jako symbolika blížících se Vánoc – přicházejícího Světla v Ježíši Kristu (L 1,78-79).

Křestní svíce


Svíce a světlo má své místo v křestním obřadu. V listě Židům je křest označen jako „osvícení“ (6,4). O křtu jako „osvícení“ hovořili církevní otcové jako například Klement Alexandrijský. Jeden ze stupňů starokřesťanského katechumenátu tvořili tzv. „osvícení“. Na pozadí je nejen vliv mysterijních kultů té doby, ale „osvícení“ souvisí především se zvěstováním evangelia a s vyučováním (2 K 4,6).

Při křtu v Církvi československé husitské je zásadním způsobem přítomna symbolika vody a doplňující význam má znamení světla v podobě hořící křestní svíce (Agenda CČSH. Praha 2005, s. 27, s. 31, s. 32, 38n). Jedna z možností při předání křestní svíce dospělému křtěnci je zpěv starokřesťanského hymnu z listu Efezským (5,14), ke kterému je připojena proklamace, že Ježíš je světlem světa a ten, kdo ho následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života (J 8,12). Současně světlo křestní svíce připomíná povolání křesťana být světlem pro druhé (Mt 5,14-16). Hořící svíce je již sama o sobě zvláštním hlubokým znamením. Symbolizuje vztah mezi duchem a hmotou. Svíce tím, jak hoří, ztrácí se a proměňuje se v oheň a světlo. Výstižně to vyjádřil Romano Guardini: „Stravovat se v pravdě a lásce pro Boha jako svíce ve světle a žáru, to je nejhlubší smysl života.“

Uveřejněno ve sborníku Dialog na cestě 2, Blahoslav, Praha 2006

ThDr. Tomáš Butta       patriarcha církve husitské