Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úvahy nade mší

30. 7. 2008

Odkud se vzaly v kostele svíčky. A co symbolizují?

 

Kostely jsou často spojovány se světlem svící. I když se nová technologie vloudila i do chrámů, které jsou v interiéru nasvíceny moderními svítidly, svíce se svým živým plamenem stále tvoří důležitou součást liturgie.

Světlo, především to sluneční, je podmínkou života a růstu. I proto již pohanské národy hledaly ve světle buď přímo přítomnost boha anebo aspoň jeho symbol. V různých náboženstvích představovalo sluneční božstvo často vrchol všeho existujícího. Oheň, který hořel na posvátných horách a udržoval se na oltářích, připomínal věčně trvající a vše stravující princip života. Židovství mělo k světlu a ohni také velmi blízký vztah. Ohnivý sloup doprovázel putující židovský lid pouští k vyvolené zemi a v hořícím křoví poznával i Mojžíš Boží přítomnost. Později, když si postavili chrám, na zápalném oltáři se udržoval věčný oheň, který připomínal přítomnost Boha, a na sedmiramenném svícnu mělo neustále hořet sedm svící.

Tento zvyk udržovat oheň na oltáři převzali později i křesťané a v katolických chrámech dodnes hoří tzv. „věčné světlo“, které se udržuje v olejových lampičkách či žárovkách poblíž svatostánku, když jsou v této schránce uložené proměněné hostie, aby přítomné a přicházející upomínalo na Boží přítomnost.

Symbolika světla našla své uplatnění i v křesťanství. Ježíš ve svých podobenstvích a obrazech světlo používá velmi často. Vyzývá posluchače k tomu, aby měli v rukou zapálené světlo a byli tak připraveni vyrazit na cestu. Je samotné nazývá světlem, které má být postavené nikoli pod postel, ale na stůl, aby ho všichni mohli vidět a následovat. Světlo jeho učedníků má svítit před lidmi tak, aby viděli jejich dobré skutky…

Už při stavbě prvních křesťanských chrámů stavitelé využívali hru světla a nejednou si při stavbě na pomoc přizývali tehdejší „vědce“, aby jim vypočítali, kde, kudy a kdy se skrz okna dostane nejvíce slunečních paprsků tak, aby nasvítily ta nejdůležitější místa v chrámě, především to u oltáře. Starověký spisovatel Eusebius píše, že světlo, pronikající skrze okna do baziliky, je symbolem osvícení Boží milostí.

I po setmění však světlo sehrává důležitou roli: symbolika světla a tmy se váže na den a noc a vytváří tak protiklad těchto dvou jevů stejně jako Boha a ďábla, života a smrti, milosti a hříchu… Světlo, které se rozzáří v temnotách, připomíná též přechod do nového života s Kristem.

On sám o sobě řekl, že je světlo světa. Stejně jako starý prorok Simeon, když Ježíše Matka s Josefem přinesli do chrámu, v něm viděl světlo, které osvítí všechny pohany. Určitě mnozí znají žehnání svící o svátku Uvedení Páně do chrámu. Nejde o tajuplný akt, v němž se požehnaným svícím uděluje magická síla, ale o připomínku světla, které hoří právě tehdy, když nastává tma. Různá životní neštěstí našim předkům představovaly především bouře, které pro ně znamenaly nebezpečí požáru, a ztrátu domova či celoročního úsilí na polích. Zapálená svíce tehdy i dnes může připomínat důležitou pravdu Boží blízkosti i v takovýchto situacích.

Používání světla při pohřbech má sice pohanský původ, ale křesťané, tak jako v mnoha jiných případech, ho naplnili novým smyslem. Svíce zapalovali u hrobů mučedníků, když tím naznačovali, že jejich předčasný skon není marný a jejich život jako oheň hoří dál u Boha. Kdo by si přitom nevzpomněl na modlitbu, kterou se dodnes modlíme za zemřelé: „…a světlo věčné ať jim svítí… ať odpočívají v pokoji!“ A také na množství svíček, které hoří na hřbitovech nejen v den vzpomínky všech zesnulých.

Světlo tedy v liturgii od začátku vyjadřovalo naději a radost z Boží přítomnosti a blízkosti. Světlo se v ikonografii přenášelo do vyjádření Božího života v podobě aureoly, svatozáře, ale také do svícnů, které se kladly u obrazů či soch svatých.

Počátkem 8. století se při papežské pontifikální mši zavedlo nošení sedmi svící při introitu. Určení muži nesli v průvodu sedm svícnů a po příchodu k oltáři je položili na zem. V západní církvi takto vznikl zvyk obklopit oltář svícny. Od 14. století se kladou přímo na oltář a i dnes se jejich počet liší podle toho, zda bohoslužbu vede kněz či biskup.

 Nezapomenutelné je zapálení svíčky v liturgii křtu. Svíce, kterou drží právě pokřtěný nebo jeho dospělý zástupce má připomenout plamen víry, vystavený okolním vlivům, který je potřebný chránit před škodlivým prostředím. O velikonoční vigilii si každý pokřtěný může se zapálenou svíčkou připomenout své křestní závazky kráčet cestou Božích přikázání. A i děti, kráčející v průvodu k prvnímu svatému přijímání se svými křestními svíčkami, si tím mohou připomenout, že právě udělali další krok k tomu, aby tento život a toto světlo v sobě živily a chránily si ho.

 

Miloš Szabó – farnost Žižkov